Přístupové cesty, chodníky a vstupní plochy

Stavba chodníku
Přístupové cesty, chodníky a vstupní plochy
3 (60%) 1 vote

Přístupovou cestu k domu i chodník v zahradě potřebujeme k tomu, abychom mohli za každého počasí pohodlně chodit na nejčastěji navštěvovaná místa. Nejfrekventovanější cesty a chodníky děláme v zahradě přísně účelově. Pro přístupové cesty, vstupní chodníky a chodníčky spojující okrasnou a užitkovou část je nejlepší, pokud jsou co nejkratší.

Stezka vedoucí k vzdálenějšímu odpočívadlu nemusí být nejkratší spojnicí, ale můžeme ho vést v měkkém oblouku či více křivkách. Všechny cesty a chodníky však musí směřovat jednoznačně, nesmí chodce zavádět. Rovnost povrchu a jeho neklouzavost je podmínkou bezpečného a pohodlného řešení.

Umístění

Výraznou linií a odlišným materiálovým ztvárněním stezka dělí prostor zahrady. To můžeme využít k oddělení dvou prostředí: trávníku od keřových výsadeb a trvalkových záhonů, zeleninové zahrady od ovocného sadu, okrasné části od užitkové. Několik linií však plochu zahrady, zejména trávníku, dojmově rozbíjejí, proto chodníčky budujeme s mírou. K méně navštěvovaným místům můžeme procházet i přes trávník. Umístění a vedení chodníku závisí na velikosti a šířce pozemku. Na velkém pozemku si můžeme dovolit i kombinaci rovných a obloukových linií, ale čím je zahrada menší, tím méně ji je třeba dělit stezkami. Do malé a úzké zahrady je vhodný jeden rovný chodník, který není umístěn osově, nebo můžeme cestičku nahradit soustavou různě ztvárněných a na sebe navazujících ploch.

Chodníky a cestičky umísťujeme ve stejné úrovni s okolním terénem. Neponořujte je, neboť při dešti by se staly neschůdné po naplnění rýhy vodou, ani je není vhodné vyvyšovat, neboť by překážely při sekání trávníku. Linii cestičky musíme přizpůsobit utváření terénu na pozemku, zejména při svažitém profilu. Stezka má být v podélném směru vodorovná nebo může mírně stoupat či klesat. Bez stupňů může překonávat jen malé terénní nerovnosti. Pokud jsou terénní rozdíly větší, je potřeba vložit do trasy chodníku stupně nebo schody.

Rozměry

Rozměry chodníků a přístupových cest jsou důležité nejen pro celkové architektonické ztvárnění prostoru zahrady, ale také z provozních důvodů. Šířka musí odpovídat předpokládanému využití a intenzitě provozu. V zahradě používáme přístupové cesty a širší hlavní chodníky a užší vedlejší. Délka závisí na konkrétním umístění pozemku a přístupu na něj. Pro přístupové cesty má být co nejkratší, vedení ostatních závisí na celkovém členění konkrétní plochy.

Základní rozměr chodníku odvodíme od optimální průchozí šířky pro jednoho chodce, což je 60 až 70 cm. Tuto šířku můžeme při větších pozemcích, s rozsáhlejšími plochami, zvětšit na pohodlnějších 100 až 120 cm pro hlavní chodníčky.

Přístupový chodník k domu, který navazuje na vstupní branku a vchod do domu, má mít minimálně stejnou průchodnou šířku jako tyto prvky, zpravidla 120 až 150 cm, aby se na něm mohli pohodlně obejít dvě osoby jedoucí naproti sobě. Chodníky navazující na schodiště a průchody se musí šířkou přizpůsobit těmto stavbám. Šířka příjezdové cesty pro auto má být přizpůsobena jeho šíři, přičemž bereme v úvahu i šířku vozidel, které zajišťují hospodářský provoz jen příležitostně. Při rovném vjezdu postačí šířka 2,2 až 2,5 m. Pro nákladní auta potřebujeme nejméně 3 m a rozdíl bude i v zakládání konstrukcí – hloubce a únosnosti podkladních vrstev a povrchu. Obloukové vjezdy je třeba přiměřeně rozšířit.

Povrch

Cesty a chodníčky v zahradě se používají za každého počasí, proto je důležitý jejich povrch. Nejlepší je zpevněný, protože ho můžeme používat bez zablácení nohou a po vybudování již nevyžaduje žádnou údržbu. Z důvodu bezpečnosti musí být rovný, schůdný bez zakopávání a přiměřeně drsný, aby za mokra neklouzal. Povrchová úprava a konstrukce chodníků a cestiček bezprostředně ovlivňuje jejich vzhled, kvalitu a životnost. V současných zahradách používáme téměř výhradně zpevněné povrchy, které byly udělány z betonových dlaždic nebo desek z přírodního kamene, případně cihel nebo dřevěných špalíků. Kladou se nasucho do pískového lože, betonové malty nebo suché maltové směsi.

Velmi vhodným materiálem na zahradní chodníky jsou desky z přírodního kamene. Mají obvykle teplejší barvu než nepřibarvovaný beton, a proto se nejlépe začleňují do okolí. Přírodní kámen vynikne zejména při kročejových chodníčcích, protože desky jsou od sebe odděleny a zapuštěné v trávníku. Na dlažbu je nejvhodnější kámen rozvrstvené struktury, který má alespoň jednu stranu rovnou a desky mají tloušťku 5 až 8 cm.

Dlažba z betonových dlaždic je velmi variabilní, protože na výběr je velké množství druhů – od drobných kostek (10 až 25 cm) po desky větších rozměrů (od 30 × 30 do 50 × 80 cm), od čtverců po obdélníkové tvary, ale drobné se vyrábějí i v tvaru šestiúhelníku a dalších variací tvarů zapadajících do sebe. Důležitá je však jejich tloušťka, která zajišťuje nosnost konstrukce.

Do exteriéru lze použít i cihlovou dlažbu pořízenou z ostře pálených mrazuvzdorných cihel. Mají výbornou teplou barvu, která dobře ladí se zelení zahrady, jsou však méně pevné než kámen nebo beton. Dají se z nich poskládat různé vzory a jsou velmi vhodné i na kombinace s jinými materiály pravidelných tvarů, neboť je oživují.

Dřevěná dlažba má všechny přednosti a nedostatky dřeva. Je nehlučná, teplá, rychle schnoucí a na pohled příjemná barvou i charakterem povrchu. Přirozeně působí v podhorském a horském prostředí, u chat i srubových stavbách, ale i v dětských koutcích na hraní. Dělá se z kulatých špalíků (s výškou 15 až 20 cm) z tvrdého dřeva. Vhodné jsou buk, dub, akát, třešeň, jilm, borovice, modřín, přičemž do dlažby můžeme použít i více druhů dřeva.

Zpevněný travnatý povrch dosáhneme použitím zatravňovacích dlaždic. Jsou to betonové prefabrikované tvarovky s roštovou strukturou, která chrání drn trávníku před sešlapáním. Výsledný efekt tvoří povrch zpevněný betonovými ploškami, ale doplněn je zelení trávníku vyrůstajícího z mezer mezi nimi. Roštové dlaždice mají rozměry od 30 × 40 cm do 40 × 80 cm, případně i více. Tloušťka dlaždice se musí zvolit podle předpokládaného zatížení, ale nejméně 8 cm. Povrch je třeba v létě pravidelně zalévat.

Spádování chodníků

I rovný povrch chodníku musí být zešikmený, aby měl spád, který je nezbytný pro rychlý odtok vody. Spádovat můžeme v příčném nebo podélném směru, případně ve složitých poměrech můžeme oba způsoby kombinovat. Při hladších površích z litých materiálů (beton, asfalt) postačí spád od 1 do 2%. U ostatních povrchů, zejména hrubých a drsných dlážděných (více využívaných při zahradních cestičkách), z nichž voda špatně stéká, je přípustný i větší spád – do 3,5%. V rovinném terénu je vhodný příčný spád. Při svažitých terénech je podélný spád daný konfigurací.

Při napojování komunikace na budovu, terasu či jinou zpevněnou plochu začínáme vždy jednostranným spádem od objektu. Při delších chodníčcích je třeba v podélném směru vytvořit několik oboustranných spádů (s odvedením vody) nebo využít kombinaci podélného a příčného spádování.

Konstrukce

Kromě povrchové úpravy ovlivňuje kvalitu chodníku i jeho konstrukce – způsob založení v terénu. Konstrukce se skládá z výkopu a úpravy dna odkrytého terénu, položení nosné vrstvy a krycí povrchové vrstvy. Konstrukční součástí cest jsou i obrubníky a odvodňovací úpravy. Úprava plánu – dna výkopu – je důležitá z důvodu odvodnění konstrukce a její životnosti. Dno je třeba vždy vyrovnat a zhutnit. Při chodnících a přístupových cestách je ho třeba upravit i do požadovaného spádu směrem k odvodňovacím jámám, drénem nebo podpovrchovým svodnice. Podkladová vrstva konstrukce je nosnou vrstvou, proto se musí řešit tak, aby byla sama, bez ohledu na krycí vrstvy, dostatečně únosná vzhledem k plánovanému provozu. Musí to být pevný, homogenní podklad, schopný odolávat nepříznivým vlivům vody a mrazu. Nosnou vrstvu tvoří hrubý netříděný štěrk, který má být z kvalitního ostrohranného kamene. Pevnější a pružnější podklad vytvoří dvě vrstvy, spodní z hrubšího štěrku a vrchní z jemného tříděného. Podkladovou vrstvu je třeba postupně válcovat nebo hutnit vibrátorem.

Krycí povrchová vrstva může být z různých materiálů. Použití dlažebních prvků je výhodné pro možnost vytvářet různé vzory při ukládání, což může udělat každý chodník jiný, charakteristický pro zahradu i vkus majitele. Krycí vrstvu – povrch – můžeme udělat dvěma způsoby: dlažební prvky klademe do písku nebo cementové malty. Ukládání do písku – suchý způsob – je levnější a rychlejší.

Pokládání dlažby na cementovou maltu (mokrý způsob) má mnoho výhod. Dlažba je nejen pevná, bez nepříjemných spár pro podpatky, ale při práci s přírodním kamenem můžeme využít i malé, jinak nevyužitelné kusy.

Vaše komentáře:

Přidejte komentář


*


Pin It on Pinterest

Share This